Lets travel ! Aneb zrzečka ve světě

Mírně neaktuální. Aneb jak jsem byla v Londýně na pár týdnů. Aneb jak mě posadili do metra (mě, holku z českého města, které fakt není Praha) a řekli: Jeď do školy. Ve škole se na mě mluvilo anglicky, španělsky, občas brazilsky, hodně čínsky (japonština, čínština, korejština, to ti prostě splyne). Dostalo se mi i bonusu, breaks. A co během breaks? Sednu na net, běžím pro oběd ( sendvič anebo to úžasné čínské jídlo v papírové krychlové krabičce), vezmu money a utíkám jakože se podívat na tu Oxford Street co že na ní všichni mají. Big mistake. Od té doby mě už žádný shopping park nebavil. No jo, jsem odsouzena k celoživotnímu mručení nad tím, jak už nikde jinde, než na vzdálené Oxford street, nebude lépe.

 

A ano, pokud se ptáte na památky, tak ja jsem dalo by se říct zarputilý zarytec a musím vidět prostě VŠECHNO! Samozřejmě jsem Londýn potkávala ve svých snech, ale takhle naživo si člověk může na památku (či na londýňana) šáhnout žejo. A tak jsem šla - neboj, umyla jsem si večer ruce. Bylo zvláštní jít do Hyde park s fish a chips v ruce, sednout si na trávník, pozorovat lidi (běhající, mluvící, padající, koupající si nohy ve fontánce, The Speakers apod.). 

Londýn, to je zvláštní věc.

Ale jedno vím jistě, rozhodně na tebe nekoukají jako na debila (pardon), když vyjdete z baráku s nějakým extravagantnějším kouskem na sobě. Člověk tam může vybočit z davu. A to se mi líbí, neboť právě takové lidi si já ve svém životě vybírám, miluji a ctím.

Zrzečka